POČÁTKY LYŽOVÁNÍ NA Zlínsku

Historie začíná na Lukově

Když v roce 1927 vydalo nejstarší lyžařské sdruženi Český Ski klub v Praze bohatě vypravenou a ilustrovanou publikaci ke 40. výročí uvedení lyží do Čech, přely se tehdy dvě hlavní lyžařské oblasti - Krkonoše a Šumava o lyžařský primát. Představitelé obou nakonec museli přiznat, že první lyžařské závody v Československu se konaly na Zlínsku - v Lukově a to již v únoru 1893. Závody byly řádně organizované, početně obeslané a jejich vítěz, lesník lukovského panství Bohumír Schőber, získal za vítězství zlaté hodinky. 

Pamětník těchto závodů, Alois Chytil, pracovník Svazu Lyžařů a redaktor zmíněné publikace dodává, že lyžařské závody se v Lukově opakovaly i v příštích létech a v roce 1895 už i pro školní mládež. 

Jak k tomuto ojedinělému lyžařskému primátu došlo? Je všeobecně známo, že lyže poprvé zavedl do Čech hrabě Jan Harrach v zimě 1892-1893 pro lesníky svého panství. Ale méně se dnes již ví, že v téže zimě přidělil majitel lukovského panství hrabě Seilern lyže všem lesníkům svého rozsáhlého panství. Jestliže je to shoda náhodná, či zda oba, Harrach i Seilern, zaváděli lyže u nás společně, není podstatné. Je však skutečností, že Lukov má čestné místo v historii čs. lyžování a je na nás, aby se na toto průkopnické údobí vzniku lyžování nezapomnělo.

Založení oddílu a jeho první léta 

Po lukovské epizodě čekalo Zlínsko na obnovení lyžování ještě dlouho, až do roku 1926. Přišla období mírnějších zim, kdy sněhu bylo v podhůří Hostýnských vrchů málo, takže lesníci a dřevorubci odložili lyže stranou, až se časem v tomto kraji staly raritou. 

Polovina dvacátých let byla údobím vzniku jednotlivých sportovních oddílů pozdější Tělovýchovné jednoty Gottwaldov. Vznikaly však oddíly, které byly činné od jara do podzimu, ale co v zimě? Při hledání odpovědi na tuto otázku se hrstka 40 lyžařských nadšenců za pomoci místního časopisu sešla dne 8.11.1926 na ustavující schůzi a založila "Odbor zimních sportů". Jelikož bruslaři a sáňkaři nejevili zájem o činnost v odboru, oddíl pak nesl název "lyžařský odbor". Z původně zvolených činovníků na ustavující schůzi pracovali a v dalších letech vedli oddíl Josef Vaňhara, Karel Bára, Jan Kocmich, Jan Kočenda, Dr. Vl. Mazal, Marie Havránková a Josef Kovařík.

S elánem a vytrvalou snahou se dali první lyžaři do práce. Byla však potíž s trenéry, s lyžařskou technikou i lyžemi, i když v blízkém Fryštáku v malé dřevařské továrně se lyže od dob Lukova občas vyráběly. Z Krkonoš znali jen telemark a původní kristiánku. Přívratná kristiánka, z níž se vyvinula sjezdová technika se do Čech a na Moravu dostala až později.

První dvě zimy od založení oddílu jezdili zlínští lyžaři za sněhem na Hostýn, kde byly vhodné louky ke cvičení, avšak první oddílové lyžařské závody byly uspořádány 20. února 1927 v Hutisku u Rožnova za aktivní pomoci řídícího tamější školy a známého lyžařského pracovníka.

Startovalo 20 mužů a 5 žen z oddílu, pár hostů a ve vlastním závodě též několik desítek chlapců z Hutiska. Vítězem tohoto oddílového přeboru se stal Bohumil Kupec, správce nemocnice ve Zlíně.

Když pak o vánocích v roce 1927 byla skupina zlínských lyžařů na Bílém Kříži v Beskydech, tam si začala uvědomovat potřebu vlastního střediska s vlastními terény, neboť oblast Hostýna byla dostupná lyžařům jak ze Zlína, tak také z Kroměříže, Prostějova i Hranic a na svazích nebylo pro všechny dostatek prostoru, stejně jako v jídelně k obědu či k odpočinku.

Na zpáteční cestě z Bílého Kříže se tedy vydali směrem na Třeštík a přes Benešky do Velkých Karlovic. A právě v Beneškách spatřili v mrazivém ránu zasněžený bezlesý hřeben Javorníků a o lyžařské budoucnosti Javorníků bylo rozhodnuto.

Bohumil Kupec, správce nemocnice, vítěz prvních klubových závodů na Hutisku, 20. února 1927

Zlínsko a Javorníky

Javorníky byly ještě v druhé polovině dvacátých let panenskou zemí. Na celém 26 km dlouhém pohoří bylo několik stád ovcí a hovězího dobytka, které tam v košárech přetrvávaly od jara do podzimu. Přes léto tudy přešel sem tam nějaký turista, ale ani lesáci či obyvatelé pasekářských stavení po hřebenech nechodili. 

Už na jaře 1928 po informačních výpravách do Nového Hrozenkova a Velkých Karlovic členové lyžařského oddílu zjistili, že při zakotvení na Javorníkách přicházejí v úvahu dvě místa - Společný s Kohútkou přistupný z Nového Hrozenkova údolím Vranče a Velký Javorník s Kasárnami, přístupný údolím Podťaté z Velkých Karlovic. 

Hřebenové pláně Javorníků ze Stolečného

Rozhodnutí nebylo snadné, ale nakonec dostala přednost Kasárna, neboť jen tam byla srubová chalupa s podkrovím, která byla obydlím pastýře a jeho rodiny a srubová přístavba, která sloužila jako skladiště krmiva. Po jednání s lesní správou, které celé stavení patřilo, byl dohodnut pronájem srubové přístavby a její úprava na lyžařskou chatu.

A pak přes léto, s podporou karlovických příznivců lyžování, byla chata opravena, objednán nábytek do společenské místnosti, postele, ložní prádlo, přikrývky do dvou společných ložnic, nádobí a další vybavení do kuchyně pro čtyřicet členů oddílu. Peníze na vnitřní vybavení chaty, které tehdy stálo 22 tisíc korun, získali tak, že 18 členů oddílu složilo tisíc korun a zbývající čtyři tisíce poskytli movitější příznivci sportovního oddílu. V posledních dnech října 1928 byla tato první lyžařská chata na Javorníkách otevřena a stala se pak každotýdenním cílem jak v zimě, tak i v létě.

Toto první horské přístřeší na hřebenu Javorníků a s ním spojené pravidelné zájezdy zlínských lyžařů do této panenské přírody vyvolaly dříve ještě netušené následky.

Kasárny pod Velkým Javorníkem v roce 1928

Hned po skončení zimní sezóny v roce 1929 navštívili vsetínský okresní hejtman a karlovický pekař Kobliha tajemníka zlínského lyžařského odboru a seznámili ho se svým plánem. Karlovický pekař Kobliha byl připraven postavit na konci údolí Podťatého hotel, okresní úřad slíbil opravit špatnou cestu, aby autobusy a auta mohly přijíždět až k lesovně pod Velkým Javorníkem. 
Chtěli však příslib, že zlínští lyžaři budou tohoto projektovaného pohostinství využívat. A tak od této doby byl na konci údolí Podťatého hotel "U Polanských", který navštěvovaly každoročně desítky a sta lyžařů a turistů.

První dvě zimy po otevření chaty byli zlínští členové lyžařského odboru na "Kasárnách" sami, ale jak zájem o lyžování rostl, v roce 1930 postavil v našem sousedství vojenský útvar z Valašského Meziříčí nejdříve srubové ubikace a nakonec celé rekreační středisko pro tamější posádku. Kromě vojáků rostl i zájem civilistů a během pěti let počet lyžařů, navštěvujících Velký Javorník, rostl na sta a tato oblast se již mohla srovnávat s nejrušnějšími oblastmi Beskyd. Také ubytovací kapacita chaty již nedostačovala, proto se uvažovalo o stavbě horského hotelu. Z tohoto projektu však sešlo z toho důvodu, že součástí stavby měla být i silnice až k hotelu, čímž by se náklad na stavbu víc než zdvojnásobil.

Proto vedení oddílu znovu navázalo styky s Klubem českých turistů v Novém Hrozenkově a zejména pak s profesorem brněnské techniky Františkem Hlavicou, který zakoupil kus Kohútky od vlastníka velkostatku Čertova se záměrem postavit tam chatu.

Dříve ale byl realizován původní záměr: stavba hotelu pod Stolečným a tak hrozenkovští již na podzim roku 1930 otevírali slavnostně hotel Portáš. Když potom do dvou let zase postavil Klub českých turistů z Karlovic další horskou chatu na Kasárnách, bylo původního záměru o rozvoj lyžování a turistiky na Javorníkách dosaženo.

Léta sportovního vzestupu

Po podrobném seznámení s iniciativní organizátorskou a budovatelskou činností oddílu přihlédneme nyní též k vlastní sportovní a závodní činnosti v prvních létech ustavení lyžařského oddílu.

Je však nutno podotknout, že tehdejší lyžování mělo zcela jinou povahu, než má dnes. Cvičilo se na svazích Velkého Javorníku nebo v sedle Butorek, také přímo na Podťatém. Učilo se plužit, obraty telemarkem či kristiánkou, stoupat a sjíždět. O alpském lyžování v dnešní podobě se tehdy ještě ani nesnilo, ani o samotných Alpách. Hlavní náplní byla lyžařská turistika s mnoha kilometrovými pochody horskou zimní přírodou a hřebenové túry.

Z Kasáren na Stolečný byly běžnými túrami lyžařů a stopy byly týden co týden obnovovány.

S rozvojem lyžování došlo i k sportovnímu soutěžení a od roku 1929 se zlínští lyžaři zúčastňovali různých lyžařských závodů a již tehdy s dobrými výsledky. Tituly přeborníků Beskydské župy se stěhovaly do oddílu a byly též úspěšně obhajovány i v příštích létech.

K nejúspěšnějším závodníkům v oddílu patřili v té době Jaroslav Kovařík, František Zelinka, Miroslav Hruška, Otakar Šuba, Rudolf Šícha, o pár let později pak Alois Štěpán a Břetislav Šrubař. Tito soutěžili s velmi dobrými výsledky na závodech po celé Moravě a Břetislav Šrubař obsadil 6. místo na mistrovství republiky a 20. místo na ME v závodě sdruženém, což vlastně bylo v tu dobu v měřítku světovém.

Tato první úspěšná závodnická éra oddílu trvala přibližně do poloviny 30. let. Pak došlo k poklesu závodnické výkonnosti, a když si oddíl měl připomenout 10. výročí založení, závodnická i organizační činnost byla na rozpadnutí. Závodníci prvního sledu zanechávali činnosti, náhradníci teprve dorůstali, a tak na výši zůstával jen Břetislav Šrubař.

S úpadkem závodnické činnosti upadla i celková činnost výboru a celého oddílu. To už bylo období Mnichova, okupace a začátek 2. světové války. V té době k nejlepším závodníkům patřil stále Břetislav Šrubař, dále pak Jaroslav Pozníček, Miroslav Kosáček, z žen Reichlová- Hlaváčová a mladí závodníci bratři Vojtkové, Stříželka, Hartig a další.

Nástup lyžování v Klubu čs. turistů

V pomnichovském období, po úpadku lyžařského odboru, převzal iniciativu, vedení a organizování lyžování v tehdejším Zlíně na více než deset let turisticko - lyžařský oddíl Klubu čs. turistů, který byl ve městě založen ve stejném roce jako lyžařský oddíl, tedy v roce 1926.

Tento turisticko - lyžařský oddíl byl velmi aktivní, organizoval zimní i letní zájezdy a skupiny lyžařů turistického oddílu se neomezily jen na zájezdy do hor, ale pravidelně týden co týden se scházely uprostřed týdne na schůzích, kde si promítaly filmy s lyžařskou tématikou, organizovaly přednášky s lyžařskou teorií a posléze jako samostatné oddíly vstoupily do Svazu českých lyžařů.

Po utvoření Slovenského štátu v březnu 1939 skončilo údobí zájezdů na Javorníky, neboť tato oblast byla obsazena Němci, a tak na příštích šest let zůstaly lyžařům jen bližší kopce a znovu přišly ke cti Tesák, Hostýn i Vizovické vrchy. Byl to hlavně Drdol na lipských pasekách, vysoký 453 metrů, který nahradil lyžařům z měst ztracené terény v Javorníkách, který je v těžkých dobách okupace "podržel" a zasloužil se též o další lyžařský pokrok.

V tomto období přišli do města dva mladí inženýři, Eduard Černý a Zdeněk Kučera, oba výborní lyžaři a navíc Ing. Černý nedávno předtím absolvoval sjezdařský výcvik ve francouzských Alpách. Oba vstoupili do oddílu a brzy patřili k jádru těch, kteří ovlivnili jeho činnost. Jejich zásluhou se též příležitostná cvičení změnila na pravidelný výcvik sjezdového lyžování založený na přívratné kristiánce. Jelikož zájem o tuto školu a o výuku byl velký, byl cvičitelský kádr během let rozšířen o další členy, k nimž patřili Fr. Podvala, Karel Bergman, Jaromír Pozníček, Jindřich Dobrovský, Evžen Reichel Václav Kapic a J. Komenda.

V těchto poválečných letech bohatých na sníh se stalo tradicí, že týden co týden 200 a více lyžařů ze Zlína vystoupilo na nádraží v Lípě a odcházelo společně na Drdol ke svým pravidelným cvičením a tréninku na sněhu.

Lyžaři v DSO v Tatranu - pozdějším středisku Velký Javorník

Lyžařské oddíly v Dělnických sportovních organizacích Spartaku a Jiskry se už stabilizovaly a začaly programově rozvíjet svoji činnost, když k ním na podzim 1953 přibyl další oddíl, tentokráte Tělovýchovné jednoty Tatran. DSO Tatran sdružoval sportovce z třetí velké skupiny gottwaldovských pracovníků, stavbaře, především z národního podniku Pozemní stavby. Tatranská část gottwaldovských lyžařů se trvale usídlila na Velkém Javorníku a vrátila se do míst, kde před čtvrtstoletím organizované lyžařství začínalo.

Jako v jiných oddílech, i v Tatranu se tehdy vlastní lyžování začalo z rekreačně turistického přiklánět ke sjezdařskému, a když zároveň vzrůstaly i snahy po závodění, postavili si příslušníci oddílu roku 1956 na Podťatém u chatky, kterou tu vybudovali svépomocí a také malý vrátkový výtah.

V prvních pěti letech, kdy se oddíl organizačně upevňoval, řídil jeho činnost výbor nejprve s vedoucím Arnoštem Večeřou a organizačním pracovníkem Adolfem Hrubanem, později vystřídal A. Večeřu v jeho funkci Josef Grund, v roce 1958 stáli v čele výboru Ludvík Rajnoha a organizační pracovník Jan Dula. V září tohoto roku došlo k ustavení jednotné Tělovýchovné jednoty Gottwaldov a do jejího společného oddílu přešli také lyžaři Tatranu.

V dalších odstavcích předbíháme chronologický sled této práce a to proto, že v nových podmínkách měli příslušníci Tatranu poněkud odlišné postavení. Jejich lyžařským domovem byl Velký Javorník, značně vzdálený od Portáše a Kohútky, vlastního střediska společného oddílu. A právě v roce sloučení došlo mezi lyžaři a podnikem Pozemní stavby k dohodě o postavení horské chaty na Velkém Javorníku, kterou v zimě měli používat lyžaři, v letní sezóně pak k rekreaci zaměstnanci Pozemních staveb. Byli proto v lyžařském oddílu vyčleněni jako samostatné středisko Velký Javorník. Zatím co společný oddíl se soustřeďoval na budování střediska Portáše, javorničtí s nemenším úsilím se dali do výstavby této oblasti.

Chata na Velkém Javorníku se počala stavět v roce 1958 a v roce 1960 byla hotova. Lyžaři na ní odpracovali osm tisíc brigádnických hodin. V roce dokončení chaty byl postaven na upravené sjezdovce i lyžařský vlek, dlouhý 550 metrů, takže středisko mělo od této chvíle dobře vybavenou vlastní základnu.

Mezitím pokračovala s nemenší aktivitou také sportovní činnost. Středisko uspořádalo např. okresní přebor v běhu na lyžích a stalo se zakladatelem závodu mládeže O stříbrnou vločku ve sjezdových soutěžích. K prvnímu závodu Stříbrné vločky došlo v roce 1962, pátý ročník byl již absolvován jako oblastní kontrolní závod žactva - účastníky byli nositelé spartakiádních vloček. Časem se stala Stříbrná vločka soutěži ve sjezdařském lyžování dětí z celé země.

Organizační úkoly v oddílu spočívaly na nevelké skupině osvědčených pracovníků jeho výboru, kteří setrvávali ve svých funkcích rok po roce a tvořili jeho jádro také ve výboru v roce 1966. Pracoval ve složení: Ludvík Rajnoha, Jan Dula, Zdenka Petrželková, Zdenka Nováková, Jaroslav Vonička a Miroslav Škubal, dr. Jaroslav Dohnálek, Věra Škrobalová, Karel Kovář, Antonín Žikovský, Jana Konopková, Luděk Sova. Ve společném výboru oddílu TJG zastupovali středisko Jaroslav Kostka a Zdenka Bařinová. Ze starších úspěšných závodníků a závodnic je vhodné připomenout alespoň Rajnohu, Kostku, Kostkovou, Venclíka, Voničku a Mir. Škubala, z mladších sestry Jarku a Vlastu Suchou, Hanu a Elen Škrobalovy, Antonína a Slavomíru Žikovských, z nejmladších pak alespoň M. Škubala a Pavla Žůrka.

Javornickému středisku však nebylo souzeno, aby se dlouho těšilo z dobrých podmínek, kterých v minulých pěti letech využívalo a o něž se také svým podílem přičiňovalo. Chata na Velkém Javorníku byla vlastnictvím Pozemních staveb, samotné středisko pak složkou Tělovýchovné jednoty Gottwaldov. Nároky tisícového počtu zaměstnanců Pozemních staveb na rekreaci a tedy i na jejich rekreační zařízení se zvyšovaly, až posléze v roce 1966 bylo rozhodnuto využívat chatu pro potřeby podniku celoročně. To znamenalo výpověď a pro lyžaře ztrátu střechy nad hlavou.

Nepříznivý důsledek nedal na sebe dlouho čekat. Výbor střediska neprodleně hledal východisko ze situace, v níž se ocitl; podařilo se mu po částech získat náhradní ubytování v objektu RH Gottwaldov, v lesovně státních lesů a jinde. Členstva ve středisku ubývalo, nakonec jich zůstalo pětačtyřicet.

Po řadě jednání bylo dohodnuto, že pětačtyřicet členů střediska vstoupí jako oddíl lyžování do odboru turistiky Tělovýchovné jednoty Gottwaldov a s jeho přispěním postaví vlastní ubytovnu, čímž působnost v rámci lyžařského oddílu TJG byla ukončena. Z oddílu byli nadějní a perspektivní závodnici soustředěni v lyžařském oddílu TJG, kde jim byla věnována maximální péče.  

Pohled ze sjezdovky, r. 1969

Chaty – odspodu: p. Grunda, p. Poláčka, LKJ Zlín

Příjezd ke srubům, zatáčka pod Kasárnami

Vojenská zotavovna na Kasárnách – r. 1953

Kasárna „Finské domky“, dole Hájenka a Bačovna, vpravo rekreační chata Pozemních staveb Gottwaldov – r. 1962

První Yukoniáda